Dominik Petr: Mé obrazy asi nejsou pro každého - rozhovor pro časopis SCOOL!
I v a n a P u š k a r o v á
Když jsme se v redakci před časem rozhodli, že posledním předvánočním tématem časopisu bude budoucnost, okamžitě nám spolu s tím vyvstal na mysli pojem fantastiky. A od ní už byl jen krůček k autorovi krásných ilustrací fantastických románů a časopisů – Dominiku Petrovi (dominikpetr.estranky.cz). Setkali jsme se v příjemných prostorách rosické kavárny a nad hrnkem teplého zeleného čaje probrali otázky nejen umělecky zaměřené. Řeč mimojiné sklouzla také na vizionářský význam naší titulní strany.
Když se ohlédnete zpět, na co z gymnázia vzpomínáte nejraději?
Na úvod musím říct, že jsem původně gymnázium ani moc studovat nechtěl. Bylo to spíše rozhodnutí rodičů. Když jsem se po základní škole rozhodoval, kam dále směřovat své kroky, raději bych se asi viděl na střední škole s uměleckým zaměřením. S odstupem času však na studium gymnázia vzpomínám rád. Škola měla opravdu vysokou úroveň a učitelský sbor byl velmi kvalitní. Rád vzpomínám na našeho třídního učitele pana Josefa Malého, ale také na spoustu dalších osobností z řad učitelů v té době. Moc rád jsem měl přednášky našeho profesora dějepisu pana Ladislava Nováka. Jeho zapálení pro věc, neskutečné znalosti, pro mě to byly naprosto úžasné chvíle. V tomto ohledu mu zdatně sekundoval samozřejmě pan profesor Zdeněk Máša a jeho láska k fyzice. Také excelentní výkon, ale musím se přiznat, že dodnes nevím, o čem to vlastně mluvil :-) Zkrátka jsem byl vždy spíše na ta jsoucna než na fyziku.
Věnoval jste se malbě už jako student? Co nejčastěji bylo vaším námětem?
Kreslím a maluji v podstatě od malička. Olejomalbou jsem se zabýval již na základní škole. Na střední škole jsem dělal první výstavy. V této souvislosti si vzpomínám, že mě na gymnáziu naše paní učitelka estetické výchovy přihlásila do nějaké výtvarné soutěže a poslala tam některé mé oleje s koňmi a také portréty. Výsledek byl zajímavý, všechny mé obrazy totiž někdo ukradl. A tak se rozhodla, že mi v budově gymnázia uspořádá jako takové odškodnění výstavu. Jeden z nejlepších obrazů zmizel po několika dnech, takže úspěch na plné čáře :-) Ale zpět ke druhé otázce. Moc rád kreslím a maluji lidi a různé bytosti jim podobné. Mou doménou byly vždy portréty, ale věnuji se samozřejmě i jiným motivům.
Jaké cesty Vás vedly k tomu po maturitě absolvovat ještě střední policejní školu a poté v tomto oboru pracovat? Nechtěl jste studovat spíš nějaký umělecký obor?
Jak jsem již říkal, studium s uměleckým zaměřením jsem v podstatě vzdal tím, že jsem nastoupil na gymnázium. Tím bylo tak nějak rozhodnuto. Mé umělecké projevy, i když byly vždy nedílnou součástí mé osobnosti, jsem začal vnímat spíše v rovině svých zájmů a koníčků. Do budoucna jsem se však stejně neobešel bez alespoň soukromých konzultací. Práce u policie mě něčím přitahovala, cítil jsem tam určité dobrodružství, také jsem vždy nesnášel bezpráví a byla ve mně také taková ta naivní představa, že budu prospěšný společnosti, která mě ovšem neopustila dodnes. Ve čtvrtém ročníku jsem přemýšlel jen nad dvěma alternativami. Buď nejprve vystudovat vysokou školu a potom jít k policii, a nebo nastoupit nejprve k policii a potom řešit vysokoškolské studium. Z finančních důvodů vyhrála ta druhá varianta. Samozřejmě jsem měl jako téměř každý policejní elév ten sen stát se kriminalistou, ale realita byla zpočátku úplně jiná. Po škole nás nahnali do ulic naší krásné matičky Prahy, a tak jsem začal doslova na ulici :-) Ale můj sen se mi nakonec také splnil.
Myslíte, že se tato zkušenost promítá také do Vašich maleb?
Myslím si, že veškeré zkušenosti a znalosti každého umělce se promítají do jeho obrazů. V rámci práce u policie jsem zažil spoustu věcí a situací, ke kterým v jiných zaměstnáních nepřičichnete. S lidmi se většinou setkáváte ve vyhrocených emočně vypjatých situacích, byla to dobrá životní škola. Jako kriminalista jsem se setkával s narkomany a drogovou problematikou, projevy extremismu a v posledních letech s problematikou násilí na dětech, týráním, zneužíváním, tzv. „domácím násilím“ a jinými násilnými činy. Možná také proto se moje obrazy zabývaly spíše vážnější tématikou a nejsou vždy úplně líbivé. Jsou zkrátka jako život, je tam jak to dobré a líbivé, tak i ty temnější stránky žití. Každopádně publikovat svá díla v médiích jsem začal právě v době, kdy jsem ještě pracoval u policie. Můj talent na portréty zde slavil úspěch v rámci tvorby tzv. Indentikitů, což jsou v podstatě portréty neznámých pachatelů trestných činů. Většinou se sestavují na počítači, ale protože jsem měl lepší výsledky než počítač, začal jsem kreslit portréty pachatelů závažné trestné činnosti. Často jsem třeba spolupracoval s kolegy z vražd. Mnohokrát jsem seděl vedle nemocničního lůžka a kreslil pachatele podle výpovědi poškozeného, napojeného na různé hadičky a přístroje. Jednou jsem dokonce kreslil podle výpovědi umírajícího. Identikitů jsem udělal za ta léta velké množství a většinou byly publikovány masově v médiích, různých novinách, televizi, na internetu.
Když bychom se ale vrátili úplně k počátkům, kdy jste se jako výtvarník poprvé výrazněji prosadil?
Bylo to někdy kolem roku 2003. Tenkrát jsem se seznámil s Martinem Šustem a stal jsem se ilustrátorem fantastiky. Martina tenkrát zaujaly mé kombinované techniky k dílu spisovatele P. K. Dicka, které jsem si dělal jen tak, jak se říká do šuplíku. Ony mé obrazy obecně byly často takové fantaskní, takže jsem k této oblasti měl docela blízko. Martin Šust je velmi výrazná osobnost fantastického žánru v ČR. Za svou práci byl nesčetněkrát oceněn, působil coby redaktor, šéfredaktor, editor a publicista v mnoha časopisech a nakladatelstvích. Jako ilustrátor jsem s ním prošel přední periodika fantastického žánru u nás - Pevnost, Ikarie, XB-1, v letech 2006 – 2012 jsem byl členem redakce a jediným ilustrátorem české edice asi nejznámějšího amerického magazínu - The Magazine of Fantasy & Science Fiction. Martin mi vždy vybíral povídky přímo na tělo, tedy většinou neobvyklé či náročnější texty. Dnes je z toho více jak desetiletá spolupráce a přátelství. Velmi si toho cením.
A pak už to muselo jít ráz na ráz. Kde všude se s Vašimi malbami můžeme setkat?
Tak co se týče ilustrací jsou rozesety v různých časopisech, ale také knihách. Již dávno jsem pokořil stovku. Spolupracoval jsem s nakladatelstvími jako je Laser-books, Triton, Mladá fronta, ale třeba i Epika. V rámci edice New Weird nakladatelství Laser-books, publikoval Martin Šust trilogii antologií Trochu divné kusy 1-3. Jednalo se o první sbírky povídek hnutí New Weird na světě. Na výtvarné stránce těchto knih jsem se podílel s malířem Lesem Edwardsem (obálky) a Janem Patrikem Krásným (ilustrace svazku 1). Já dělal frontispis ke všem svazkům a ilustrace ke svazku 2 a 3. Knihy Trochu divné kusy 1 a 2 získaly v rámci Mezinárodního veletrhu knih v Praze Cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu v kategorii antologie. Antologie se staly s odstupem času kultovní záležitostí a svého času se dočkaly kladného ohlasu také v zahraničí. Hrozně rád na tu práci vzpomínám. Jinak některé mé práce prezentuje pražská Galerie Nemesis, mnohé obrazy jsou v tuzemských a zahraničních soukromých sbírkách. Krajinky s motivy Jesenicka jsou k vidění ve společenské místnosti Penzionu v Gruntě v Dolním Údolí, velkoformátové tisky ilustrací pro časopisy Ikarie a XB-1 visí v rosickém Zámeckém kulturním centru.
Odhadnete, kam nejdál se až Vaše plátna dostala?
To by mohl být dotaz spíše pro mého bývalého pana třídního učitele Josefa Malého :-) Ten má zeměpis v malíčku. Z hlavy to nedokážu posoudit. Ilustrace a obrazy mám rozesety, dá se říct, po celém světě. Kromě ČR a SR je to namátkově třeba Rakousko, Německo, Švýcarsko, Francie, Itálie, Velká Británie, Rusko, Kanada, USA, ale třeba také Thajsko nebo Nový Zéland.
Co považujete za svůj dosavadní nevětší úspěch?
Nevím, zda se dá hovořit zrovna o úspěších, ale je pár věcí, na které rád vzpomínám. Těší mě, že jsem se dokázal prosadit jako ilustrátor a obstát v poměrně velké konkurenci. V roce 2010 jsem byl také pražskou Galerií Nemesis zařazen mezi nejlepší výtvarníky fantastiky v ČR a SR. V roce 2008 jsem byl jako výtvarník spolu s britským kolegou Lesem Edwardsem čestným hostem první mezinárodní konference směru New Weird, která proběhla pod patronací Parconu v Plzni. Měl jsem tam možnost osobně se setkat s některými autory, jejichž povídky jsem ilustroval jako je třeba Jeff VanderMeer, kterého si nesmírně vážím nebo právě s Lesem. V současné době se však spíše zaměřuji na zpracování motivů inspirovaných hudbou. Od roku 2012 jsem výtvarníkem Společnosti Fryderyka Chopina v ČR a Mezinárodního festivalu Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních. Tato společnost patří k nejstarším hudebním společnostem na světě a je jako jediná česká hudební společnost zapsána na seznamu UNESCO. Již třetím rokem pro festival maluji a připravuji ideový plakát, který je tváří festivalu a celá reklamní kampaň je s ním sladěna. Je pro mě velkou poctou, že mohu spolupracovat s lidmi jako je třeba česká klavírní legenda prof. Ivan Klánský nebo klavírní virtuos Martin Kasík. Ale hlavní pro mě je to, že jsem za ta léta, kdy se pohybuji ve výtvarné oblasti, mohl poznat celou řadu skvělých umělců. Rád vzpomínám na různá setkání se spisovateli, malíři či dirigenty, skladateli a sólisty. Mnozí z nich se mi nesmazatelně zapsali do paměti a posunuli mě někam dál.
Dokázal byste všem neznalým Vaše dílo souhrnně popsat, vystihnout charakteristické rysy?
To by chtělo asi vidět. V posledních letech dělám zejména kombinované techniky a strukturované akryly. Mé obrazy nejsou asi úplně pro každého. Nemám rád příliš komerci. Často jsou mé výtvory hodnoceny jako hodně osobité. Vzpomínám si, že někteří vydavatelé se doslova báli mé ilustrace kdysi publikovat. Nakonec mě asi zachránily také kladné ohlasy samotných autorů literárních předloh. Vytvořit obraz je pro mě jakási pouť za poznáním, studium různých materiálů a informací a obraz by měl být až výsledkem té cesty. Například když dělám portrét nějakého skladatele, snažím se o něm získat co nejvíce informací, čtu knihy, jeho dopisy, snažím se proniknout do jeho osobnosti, někdy dělám třeba i rozbor písma (dva roky jsem studoval také grafologii pod Českou grafologickou komorou), studuji notové zápisy, při tvorbě se pohroužím do hudby toho konkrétního autora nebo interpreta. Je to zkrátka takový proces, na jehož konci je ten obraz. Měl by mít nápad, jistý vnitřní obsah a náboj. Někdy se to podaří, jsem však spokojen opravdu málokdy.
Nemůžu se nezeptat také na obraz, který jste nám věnoval pro titulní stranu. Frank Zappa, proč právě on?
Je to prozatím můj poslední obraz, který dobře reprezentuje moji aktuální tvorbu. Navíc mám Franka Zappu a jeho hudbu moc rád. Obraz se jmenuje Frank´s Garage. Zappova tvorba je opravdu velmi obsáhlá s mimořádným žánrovým rozpětím od rocku přes jazz až po tzv. vážnou hudbu. A jak souvisí Zappa s tématem budoucnosti? Myslím, že to byl velký vizionář, jeho názory a hudba jsou nadčasové. Byl také velkým kritikem společnosti, zejména té americké. Poukazoval na spoustu věcí, nešvarů a nebezpečí ve společenském vývoji. Mnohé z nich se vyplnily a problémy, na které Zappa upozorňoval kdysi v USA, se nám pěkně začaly projevovat také v naší krásné malé vlasti. Ale to by bylo na další dlouhou debatu. V minulosti jsem namaloval ještě dva obrazy věnované tomuto géniovi. Oba vznikly v roce 1994, tedy v roce, kdy jsem maturoval. Nyní by měly být publikovány v knize Fenomén Zappa.
Tématem aktuálního čísla je budoucnost, a tak si nemohu odpustit závěrečnou otázku právě v tomto duchu. Jste člověkem, který si před sebe klade jasné cíle, jakési mezníky, kterých by chtěl dosáhnout v určitém intervalu? Je ještě něco, čeho byste rád dosáhl například na poli výtvarném?
Přiznám se, že hodně plánuji. Nic jiného mi ani nezbývá. Čas mám rozdělen do takových třech základních bloků. Zaměstnání (v současné době se zabývám sociálně-právní ochrannou dětí), rodina a po usnutí našich ratolestí výtvarná činnost, která mi za poslední roky přerostla ve druhou profesi. Pokud se bavíme o mé umělecké tvorbě, také zde se objevuje celá řada nabídek a možností (např. Nové výtvarné zpracování Mussorgského Kartinek, kolekce s významnými českými houslisty, zpracování křížové cesty do interiéru kostela atd.), z nichž si v důsledku nedostatku času mohu dovolit vybrat jen některé. Samozřejmě bych se rád i nadále věnoval alespoň okrajově ilustracím a také práci pro Společnost Fryderyka Chopina v ČR a pro Mezinárodní festival Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních. Mám také nějaké resty, které bych chtěl dokončit.
/Ivana Puškarová - SCOOL!, prosinec 2013/
