Radu Lupu - tajemný génius aneb návrat k Pražskému jaru 2010
Měl jsem štěstí a podařilo se mi s maestrem Radu Lupu po recitálu setkat. Chtěl jsem mu věnovat originál obrazu a vyjádřit mu tak obdiv k jeho hře. V minulosti se mi již několikrát podařilo setkat se s objekty mých kreseb, tentokrát jsem byl však vážně na pochybách a přemýšlel jsem, jak tomuto plachému géniovi předat můj dar. Realizací jsem pověřil moji manažerku a pravou ruku – tedy mou ženu. Té se podařilo kontaktovat velmi vstřícnou a milou pracovnici Pražského jara a schůzku nebo alespoň předání obrazu tak trochu nadřeknout. Vše však bylo ve hvězdách. Recitál v Rudolfinu byl famózní a Radu Lupu do něj vložil veškerou hloubku a tajemnost své osobnosti. Ušlechtilou hru místy provázelo jeho brumendo. Vrcholem celého vystoupení pro mě byla Schubertova sonáta B dur, která vyplnila druhou půli recitálu. Publikum nakonec svým potleskem přesvědčilo umělce, aby přidal dva přídavky. Každý z nich si však vyžádal usilovný potlesk diváků, kdy vždy až na třetí pokus si dal mistr říci. Po prvním přídavku se již rozsvítila v sále světla, ale vřelé přijetí klavíristy pražským publikem jej nakonec obměkčilo a přidal ještě druhý přídavek. Při potlesku za prvním z nich také Radu Lupu vyjádřil jasně svůj postoj k médiím. K fotografům, kteří vběhli do sálu a snažili se mistra vyfotit při aplausu, se při prvním pokusu pianista otočil zády a s pokynutím rukou důstojně odkráčel. Svou druhou šanci již však fotografové po návratu pianisty k nadšenému publiku nepropásli, a tak si můžeme na stránkách festivalu Pražské jaro, přece jen nějaké fotky prohlédnout. Když se však pan Lupu usadil za klavír Steinway k druhému přídavku, význačně oba fotografy probodával pohledem a s nadhledem vyčkával až chvatně opustí sál. Poslední z fotografů se snažil pomaličku a neslyšně zavřít dveře a mistr vyčkával až uslyší zacvaknutí jazýčku dveří. Pak zpola pobaveně a se zadostiučiněním kývl hlavou a jeho prsty jemně vklouzly do kláves a zahrály nám ještě jednou……….
Jakmile odezněly poslední tóny a potlesk, vyrazili jsme s manželkou k dirigentskému salonku, kde se pan Lupu zdržoval…….. Snažili jsme se dorazit na místo určení co nejdříve, využívaje toho, že jsme seděli ve druhé řadě a tedy jsme to měli k východu ze sálu velmi blízko. Nač ten kvap? Klavírní géniové jsou dle mých předchozích zkušeností velmi různí. Kupříkladu Alfred Brendel, s nímž jsem se v Rudolfinu setkal v roce 2008, kdy se již sérií koncertů ve světe loučil s publikem, přijal jen velmi omezené množství gratulantů z řad posluchačů. Měl jsem tenkrát štěstí, že mě na žádost organizátorů ještě přijal a můj dar s úsměvem převzal.
Tentokrát jsem se „probojoval“ ke dveřím mezi prvními. Pořadatelka nám přetlumočila vzkaz, abychom chvíli vydrželi, než si pan Lupu trochu vydechne. Byla to opravdu chvilka a masivní dveře salonku se prudce rozletěly, jak je maestro rozrazil svýma bohem požehnanýma rukama. Zatvářil se jako rozverný lev a potom se začal věnovat svým obdivovatelům. Z kresby a grafického listu, který jsme mu s manželkou předali, měl očividně radost a na památku nám podepsal jeden z tisků.
Koncert v Obecním domě dne 18.05.2010 jsme s manželkou navštívili opět zejména kvůli legendárnímu klavíristovi. Tentokrát zahrál spolu s Orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou vynikajícího rumunského dirigenta Cristiana Mandeala Schumannův koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54. Provedení tohoto nádherného koncertu se opravdu vydařilo! Všichni tři protagonisté, tedy dirigent, orchestr a samotný virtuos si očividně rozuměli a souhra byla skutečně dokonalá. Radu Lupu hrál jako vždy po svém, s neskutečnou lehkostí a nádechem rezervovanosti. Seděl jsem v první řadě přímo před maestrem, a tak jsem mohl detailně vnímat jeho ladné pohyby rukou a procítění, které mu rozechvívalo mimiku tváře. Jeho hra je místy až meditativní, volná, přesto působivá ve své jakési klidné monumentálnosti. Vydařený byl však celý večer a excelentní byl také jak výkon orchestru, tak výkon dirigenta. Kromě zmiňovaného Schumannova koncertu pro klavír a orchestr a moll, provedl ještě dirigent Mandeal se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu Suitu č. 1 C dur, op. 9 Georgese Enesca, která zahajovala celý večer a symfonickou báseň Tak pravil Zarathustra, op. 30 Richarda Strausse, jenž celý večer uzavírala. Provedení suity bylo brilantní, procítěné, s patřičným švihem a temperamentem patřící k rumunskému národu. Orchestr se předvedl v tom nejlepším světle a závěrečným kusem Tak pravil Zarathustra zaútočil dirigent s orchestrem na posluchače takovým tempem, že nezbylo než se jen obdivně usmívat. Provedení to bylo vskutku grandiózní a nelze se tedy divit tomu, že již po takovém výkonu nenásledoval žádný přídavek.
V rámci zmíněného večera dne 18.05.2010 jsem měl tu čest maestra Radu Lupu potkat ještě jednou. Tentokrát již byla jeho rozvernost tu tam, spíše působil unaveným jaksi posmutnělým dojmem. Bylo znát, že byl pianista nachlazený a možná jej částečně ovládla melancholie z loučení s Prahou před novou cestou k dalšímu publiku. Tentokrát jsem požádal mistra o podpis bookletu CD s nahrávkou právě Schumannova koncertu pro klavír a orchestr, kde mu jsou partnery Londýnští filharmonici pod taktovkou sira André Previna. S manželkou jsme vyslovili slova chvály a obdivu nad jeho večerním výkonem. Mistr však nesouhlasně pokýval hlavou. „Perfekt? ...No...“ Také pan dirigent Mandeal reagoval na chválu svého výkonu velmi skromně a já mohu závěrem jen konstatovat, že si obou těchto umělců o to více vážím.
/Dominik Petr/