TRICON 2010
Ve dnech 26.08.2010 až 29.08.2010 jsem se zúčastnil srazu přátel fantastiky pod názvem Tricon 2010. Jak sám název evokuje, vznikla tato poměrně monstrózní a tím pádem také mnohdy až chaotická akce spojením Euroconu 2010, Polconu
Když jsem se ve čtvrtek ráno vydal na cestu k oběma Těšínům, nebylo mi úplně jasné, kam mám vlastně jet. Akce byla roztažena do mnoha prostor ať již na české či polské straně. Z internetových stránek jsem však pochopil, že hlavní budovou pro průběh Euroconu bude campus Slezské Univerzity v Cieszyně. Tuto informaci jsem poněkud překvapivě našel v rubrice infrastruktura. Rozhodl jsem se a po příjezdu do Českého Těšína jsem přejel most do Polska. Campus Slezské Univerzity jsem našel poměrně snadno. Zaparkoval jsem na přilehlém parkovišti a vešel do této budovy. Chvíli mi trvalo, než jsem se domluvil na informacích, které se nacházely hned za hlavním vstupem. Za pultíkem totiž seděli pouze polští organizátoři a já jsem měl možnost na vlastní kůži zjistit, jak propastné jazykové rozdíly mezi námi jsou. Nakonec jsme se lámanou angličtinou dohodli a já zjistil, že recepce se nachází v jiné budově. Když jsem na recepci vyřešil potřebné formality, vydal jsem se hledat kolej, na níž jsem se měl ubytovat. Na cestu jsem dostal volný lístek na večerní vystoupení Jarka Nohavici v českotěšínském divadle. Chvíli jsem bloudil po poměrně rozsáhlém areálu, neboť český zástupce organizátora mi nedokázal zodpovědět můj dotaz, kde se vlastně „má“ kolej nachází. V areálu bylo budov požehnaně a tak jsem to vzal vylučovací metodou. Po cestě jsem potkal několik stejných trosečníků, kteří se zase ode mě marně snažili zjistit, kde se nachází jejich kolej. Nakonec se zadařilo a já se ubytoval v pěkné, novým žlutým nátěrem oplývající budově. Pokoj byl dvoulůžkový a já ani nevěděl, kdo bude mým společníkem. V průběhu conu se ukázalo, že nikdo, neboť „můj“ spolubydlící, z nějakého mně neznámého důvodu, nedorazil. Zabral jsem si tedy jednu z postelí v místnosti a bez odkladu se dal do povlíkání lůžkovin. Následně jsem se vydal na průzkum a prolistoval si program. Když jsem chtěl kontaktovat svého dlouholetého kamaráda, šéfa a spolupracovníka Martina Šusta, uvědomil jsem si, že jsem v Polsku a že nemám roaming. V programu jsem nic zvláště zajímavého prozatím nenašel a tak jsem se vydal na obchůzku. Prošel jsem Cieszynem a přešel přes most zpět do České republiky. Most byl vyzdoben nejrůznějšími filmovými plakáty s tematikou sci-fi či fantasy. Nakonec jsem zakotvil v parčíku na nábřeží a nechal na sebe působit ten zvláštní pocit, a totiž že sedím na lavičce v České republice a přes koryto řeky se dívám na druhou část stejného města v Polské republice. Napsal jsem sms své ženě a dětem a připadal si jako švec v pohádce Pyšná princezna, který si přebíhal zazpívat do země krále Miroslava, s tím rozdílem, že já přebíhal kvůli operátorovi. Od Martina Šusta jsem se dozvěděl, že se pokouší s Tomášem Jirkovským (Laser-books) převézt z Prahy skotského spisovatele Alana Campbella s jeho přítelkyní. Mezi tím se podél řeky začali trousit podivně oblečení lidé s cedulkami kolem krku. Tento fenomén se v poměrně krátkém čase rozrostl v jakési procesí. Uvědomil jsem si, že podobnou cedulku mám ve svém tlumoku a že vlastně k těmto mnohdy podivně vyhlížejícím lidem patřím také. Ano, byli to hosté Triconu v nejrůznějších garderobách. Se svým dosti civilním vzezřením jsem místy propadal pocitům méněcennosti, ale když jsem zaslechl, jak jakýsi kolemjdoucí otec varuje svého syna, že půjdou raději jinudy, neboť tu má sraz asi nějaká sekta, začal jsem se tvářit, že mezi ty „blázny“ nepatřím. Nahlédl jsem do brožurky s programem a zjistil, že v 16 hodin bude na české straně mostu slavnostně zahájen Tricon a bude následovat pochod jeho účastníků do centra Cieszyna. Když jsem se připojil na okraj davu, zrovna doznívala úvodní slova a celý tento podivný chumel divně vypadajících individuí, se vydal za velkým zeleným drakem. Za mostem se procesí stočilo vpravo směrem na náměstí. Než se mu však na ně podařilo přemístit, rozrostlo se o další osazenstvo. Tentokrát stylizovaného do „Star Wars“. Celá tato pouť probíhala pod dohledem strážců zákona a já si povšiml, že strážníky městské policie z Českého Těšína stačili za mostem vystřídat jejich kolegové z Polska. Dav se nakonec zastavil na náměstí před pódiem. Ocitl jsem se v hloučku postaviček Star Wars, na které útočili novináři svými fotoaparáty a kamerami. Najednou se přede mnou odehrála úžasná věc. Náhodně se tam srazili dva lidé. Herec Gerald Home (který hrál v původních Hvězdných válkách) s jakýmsi admirálem, který evidentně celému tomu shluku Star Worsanů velel. Ve zmatku jsem zmáčkl spoušť svého fotoaparátu a podařilo se. Zachytil jsem tu nenadálou radostnou událost, která vehnala do tváří obou mužů neskrývanou radost a nadšení. Myslím, že tahle fotka stojí za to! Absolvoval jsem takřka celý program na náměstí, od ukázek historického tance, po souboje a přehlídku masek Star Wars. Završením večera byla pověřena jakási polská kapela. Nesnažil jsem se zjistit, jak se jmenuje, ale musím uznat, že hráli zajímavou hudbu, která v sobě snoubila prvky rockové hudby s prvky hudby středověké, elektrické kytary se střídaly s houslemi a zpěvem. Rozhodl jsem se, že si koncert poslechnu celý a potom se přesunu rovnou do divadla na vystoupení pana Nohavici. Z poklidného hloubání na kašně mě vytrhlo zazvonění telefonu. Ano, sám jsem se podivoval, že zde mám signál, ale bylo to tak. Martin Šust. Požádal mě, zda bych na koncert Jarka Nohavici nedoprovodil jeho přítelkyni Bohunku. On se této výsady musel vzdát kvůli Campbellovi. Přislíbil jsem mu to a hned jsem vyrazil. Na hodinkách jsem měl totiž
Když jsem se ráno vrátil na místo činu, tedy před hotel Liburnia, přistihl jsem literáta s drahou polovičkou, jak se oddávají své vášni k nikotinu. Seděli u zpola zmoklého stolku. Zamával jsem na ně a připojil se k nim. Byl jsem pln očekávání. V rukou jsem významně třímal své desky. Již předešlého dne upozornil Martin Šust hosta, že pro něj mám dar. Totiž tisk kresby, kterou jsem vytvořil kombinovanou technikou k jeho prvnímu románu. Do desek jsem ještě pro umělce přidal jeden tisk mého obrazu Chopin´s Heart, oslavující 200. výročí od narození hudebního genia a upomínkový tisk Tricon 2010 s kresbou pro pana Orsona Scotta Carda. Byl jsem hrdý sám na sebe, protože se mi docela dařilo pohovořit se spisovatelem bez pomoci překladatele. Z mé špatné angličtiny mám opravdu mindrák a již nějaký ten rok si slibuji, že s tím „něco“ udělám. Obrázky se líbily a já se dočkal několika památečních podpisů. Nakonec mě Alan požádal, zda by si mě nemohl vyfotit. Sice nejsem žádná Holywoodská hvězda, ale s pokrčením ramen jsem souhlasil. Proč ne. To jsme se už ale přesunuli na recepci hotelu. Zde jsme tak trochu využili příchozivší spisovatelku Editu Dufkovou. Vyfotila nás s Alanem oba, střídavě na jeho i můj aparát. S Alanem a jeho přítelkyní Carghou jsem nakonec do sobotního večera strávil ještě hodně chvil. A bylo to milé. Absolvoval jsem s nimi výstavu kolegů malířů v budově divadla v Českém Těšíně, dva obědy a dvě večeře a také dobře skrývanou nervozitu před Alanovými přednáškami. Dozvěděl jsem se, že ani ve Velké Británii to nemají spisovatelé jednoduché. Dnes jsou v kurzu rozsáhlé mnohadílné ságy. Campbellův román Zjizvená noc měl být původně románem samostatným. Nakonec však musel Alan přistoupit k jeho rozšíření na trilogii. Host také zmínil tu zajímavost, že on a jeho přítelkyně pochází ze dvou znepřátelených rodů. Tedy alespoň z hlediska historického. Trochu jsme si jej s Martinem dobírali, že jsou jako Romeo a Julie. Alan potom vyprávěl příběh o silné zakořeněné nevraživosti rodu Campbellů a Mc Donaldů. Se smíchem vzpomínal, jak šli s Caragh do jedné restaurace, kde byl nad vstupem nápis „Campbellům vstup zakázán“. Caragh mu tenkrát řekla, že je to jistě legrace. Nebyla. Raději se tedy tvářil, že není Campbell. Tento stav má podle spisovatele kořeny hluboko v historii. Dávno v minulosti mělo dojít k tomu, že znesvářený rod Mc Donaldů pozval rod Campbellů do svého sídla. Chtěli patrně urovnat dlouhodobé spory a pohostit Campbellovce. Zvítězila však nedůvěra. Campbellové pojali podezření, že je to léčka a tak se řádně na hostinu připravili a vyzbrojili. Své hostitele tenkrát pro jistotu povraždili a svým činem zpečetily vztahy mezi těmito rody.
Rád vzpomínám také na páteční večer. Účastnil jsem se přednášky věhlasného amerického spisovatele Orsona Scotta Carda. Na přednášce se objevil také vynikající český překladatel Petr Kotrle, který Cardovi knihy pro české nakladatelství překládá. Mistr Card hovořil o svém vztahu ke svým ságám a zejména o své nejslavnější postavě Enderovi. Nemohu se zbavit pocitu, že vztah spisovatele k této postavě je dnes trochu rozporuplný. Na jedné straně mu tato postava otevřela sice dveře ke „slávě“, na straně druhé ho však svým způsobem svázala a možná mu i tak nějak přerostla přes hlavu. Autor byl nucen psát o této postavě další a další romány. Sám uváděl, že Endera již ve svém díle třikrát zabil. Přesto spousta fanoušků očekává pokračování. Pan Card se vyjádřil v tom smyslu, že smlouvu podepsal na 5 knih, proto je pět knih. Žádné pokračování ságy neplánuje. Část své přednášky také věnoval otázce filmového zpracování knihy Enderova hra. S lišáckým výrazem naznačil, že získání autorských práv na její zfilmování bude obtížné. Stanovil totiž 10 podmínek, které prozatím žádný zájemce o autorská práva nedokázal splnit. Patrně k jeho radosti. Sám označil za své nejlepší dílo román „Magic street“, který si u nás prozatím nenašel žádného vydavatele. Přednášku měl mistr pevně pod kontrolou a nenechal se vyvést z míry ani poměrně častými problémy ze strany mladé překladatelky. Někdy situaci zachraňoval svým zásahem přísedící Petr Kotrle. Orson Scott Card je opravdu impozantní vysoce inteligentní člověk, jehož myšlenky publikum se zájmem vstřebávalo a nechávalo se unášet jeho mistrným vyprávěním. Na dotazy reagoval s bystrostí a vtipem. O pořad mistra Carda byl samozřejmě neobyčejný zájem a ve švech praskající hlavní sál, pro účely conu nazvaný „Nostromo“, toho byl jen důkazem. Když zvučný spisovatelův hlas a závěrečný potlesk utichly, nastal trochu zmatek. Spousta fanoušků se tlačila k přednáškovému pultu a dožadovala se památečních podpisů do knih. Podařilo se mi prodrat k Petru Kotrlemu a Tomáši Jirkovskému. Ve vzniklém zmatku se mi podařilo Petrovi podstrčit desky s mými kresbami – dar pro pana Carda. Připravil jsem jej právě ve spolupráci s Petrem Kotrlem, který mi poskytl překlad k u nás dosud nepublikované povídce „Middle Woman“. Na motivy zmíněné kratší práce vznikla kresba věnovaná autorovi. Když jsem původně uvažoval o tom, jaký motiv vybrat, napadlo mě, že Endera je všude plno a tak jsem chtěl něco jiného. Zachránil mě právě Petr Kotrle. Přestože je v České republice dvorním Cardovým překladatelem, osobně se nikdy dříve nesetkali. Mistr se sotva stačil s Petrem seznámit, věnovat mu několik řádek a podpis do knihy a už byl pořadatelem přemístěn do prostor nad schodiště. Tam již vyčkávaly stolečky určené pro autogramiádu a davy lidí. Petr ještě stihl mistrovi do rukou vtisknout mé desky. Posteskl jsem si. Doufal jsem v to, že mi pan Card věnuje podpis na jeden z tisků. A tak jsme se nechali unášet davem po schodišti do druhého patra. S námi tuto proceduru podstoupil také Tomáš Jirkovský z Laser-books a Martin Šust. Měli stejný problém jako já. Snažili se získat podpisy do všech knih, které pro českého čtenáře vydali. Nakonec se jim to ten den nepodařilo. Zamezili jim v tom pořadatelé a útočící davy. To já měl větší štěstí. Petr Kotrle, ač spíše zdrženlivý muž, se prodral kupředu a když jej autor poznal, pozastavil autogramiádu a zeptal se jej, co pro něho může udělat. Následně jsem byl mistrovi představen a tento mi na jeden z grafických listů vepsal krásné poděkování stvrzené podpisem. Několikrát mi potřásl rukou. Najednou jsem se cítil opravdu důležitě. Laseráci zůstali někde na okraji, s tím, že vyčkají až mistr zvládne nezkrotné davy. Vládla tu trochu napjatá atmosféra, neboť se jednalo o česko-anglickou přednášku a tak se Laser domníval, že budou mít mistra chvíli pro sebe. Polští organizátoři však dali rázně najevo, že je to jejich host a tak byl k dispozici zejména jim. Já se stáhl mimo dav a snažil se zhostit úkolu, který mě tento večer očekával. Totiž dopravit Alana Campbella a Caragh na kanibalskou párty do Jazz Clubu v Českém Těšíně. Nebylo vůbec jednoduché vytrhnout spisovatele ze spárů polských organizátorů. Nacpali Alana ke stolku napravo od Carda a nutili jej podepisovat – knihy. Bylo jim jedno, že je umělec vyhládlý a má už jiný program. Lehce nervózní a bezradný spisovatel se jim podvolil. Do hry jsme však vstoupili my. Martin Šust a já. Byl to přece český host. Dali jsme polské převaze jasně najevo, že se pan Campbell autogramiády zúčastní až dne následujícího, neboť na něj už nějakou dobu čekají ostatní kanibalové s večeří. Zatímco Martin zůstal s davem, vzali jsme si s Bohunkou Alana a Caragh, pod ochranná křídla. Prodrali jsme se sílícím deštěm k mému vozu a vyrazili. Hustě pršelo. Chabé znalosti Těšína nás pronásledovaly na každém kilometru. Rébus s jednosměrnými těšínskými mosty jsme nakonec také vyřešili na jedničku. Přiznávám, trošku jsme fixlovali! Bez couvačky protisměrem se to nakonec neobešlo. Po sérii hrubých dopravních přestupků a se vrůstajícím zděšením našich hostů jsme snad konečně dorazili. Je to ten Jazz Club? Bohunka a hosté vyskočili z vozu jako laně. Tížil mě pocit, že je jim úplně jedno, kde jsem vlastně zastavil. Do vozu se zjevně vrátit nehodlali, ani kdybych zaparkoval na odvrácené straně města. Provedl jsem další protizákonný manévr a auto zanechal stát na jakýchsi žlutých pruzích. Vyběhl jsem ven v domnění, že dohoním naše hosty. Překážkou mi byl však postarší cyklista. Chtěl si evidentně popovídat. Nezabránil mu v tom ani sílící déšť a o slovo se přihlásilo také mé slušné vychování. Když uviděl mou triconovskou cedulku zbystřil. V hlavě se mu vybavila vzpomínka na jakýsi vícedílný román. Hned na mě zaútočil, zda jej znám. Sám nevěděl, kdo to napsal, ale neustále opakoval, že jeden z dílů nesl název Jaro. Pak tam bylo také Léto a Zima. Snažil jsem se mu zavděčit tím, že se jedná o známou trilogii Briana Aldisse - Heliconia. Bylo mu to však úplně jedno a rázně mi naznačil, abych se do jeho monologu nepokoušel nijak vměšovat. Když jsem se po chvíli snažil hovor ukončit s tím, že dost prší, zkusil to muž v pláštěnce z jiné strany. Zeptal se mě, co tam vlastně pohledávám. Opatrně jsem špitl, že Jazz Club. Jooooó, tak to jsi dobře, zareagoval chytrácky. Je to přímo tady. Dramaticky rozhodil rukama. Možná jsem se zachoval vzhledem k jeho věku netaktně. Mrzutě jsem odsekl, že jsem to už taky zjistil. Než jsem se promáčený vrátil do vozu, uštědřil mi bodrý mužík ještě několik rad. Týkaly se toho, kde mám zaparkovat a musím přiznat, že se nakonec hodily. Pohodil jsem vůz na místě, které mi pán vřele doporučil a vklouzl jsem do klubu přímo mezi kanibaly. Usadil se vedle Bohunky a prohodil pár slov s překladatelkou Danou Krejčovou. Ta měla na starosti pro změnu slavného kanadského spisovatele Stevena Eriksona s rodinou. Kanibalové dojedli, avšak zjistili, že mají jaksi pořád hlad. Alan Campbell k nám neustále od hostiny odbíhal a projevoval nám svou vděčnost. Ubezpečoval nás, že v případě potřeby si seženou s Caragh taxi. My už však byli s Danou dohodnuti, že na spisovatele počkáme a převezeme je do hotelu Central, kde se výborně vaří a tak se snad konečně pořádně nají. Bylo zjevné, že ani hostina v kanibalském hávu je neuspokojila. A hlad je jak známo, špatným rádcem. Po této stránce byla návštěva Alana Campbella poněkud slabší. Vzpomněl jsem si, jak jsme vzali v poledne autora na oběd v Českém Těšíně. Poměrně se spěchalo a tak jsme se usadili v jedné zdánlivě slušně vypadající restauraci. Caragh se těšila, že si dá nějaké pravé české jídlo. Marně, k mání byl výběr ze dvou meníček – kuřecí salát nebo smažený květák. Vyhrál salát. Angličané jedli na rozdíl od nás tak nějak zvolna. Říkal jsem si, že bych měl přibrzdit a také trochu konverzovat. Snažil jsem se potlačit svůj nešvar, tedy jídlo v rychlosti zhltnout. Nakonec jsem však pochopil, že se na straně Angličanů nejedná o kultivovanost stravování, nýbrž o holý fakt, že jim zkrátka nechutná. Zakotvili jsme před Centrálem a provedli zrychlený přesun do jeho útrob. Ukázalo se, že se jedná o velmi slušnou restauraci ve starém stylu. Alan s Caragh zakotvili u dlouhého stolu částečně ovládaného Eriksonovci a hosty Triconu v čele s velkým šamanem Zdenálem zvaným „Tunelářem“. Z důvodu nedostatku místa jsme se s Bohunkou odpojili a skončili až u stolku na konci restaurace. Velký hlad trápil nás a tak jsme se rychle chopili jídelních lístků. Objednali jsme si svíčkovou z hotovek a netrpělivě vyčkávali. Najednou se zjevil Alan. Zjevně jej pronásledovaly obavy o nás. Měl strach, kam jsme se poděli. Ujistili jsme jej, že je vše v naprostém pořádku. Uklidněn odešel jen proto, aby se za chvíli opět vrátil. Tentokrát jej trápilo, že jsme se již k jejich stolu nevešli. Nakonec nás přesvědčil. Servírku jsme informovali o změně našeho působiště a Alan po cestě popadl dvě židle. Vmáčkl nás mezi sebe a Eriksona. To zas byla situace. Takovou výsadu by nám leckdo záviděl, ale nám bylo celkem ouzko. O slovo se přihlásil můj mindrák. Má achylova pata. Anglicky dnes přece hovoří každý vůl, jen já ne! Marně jsem se snažil zachytit své oblíbené výmluvy, že jako malíř angličtinu nepotřebuji, mé umění přece hovoří za vše. Přiblble jsem se usmíval. Tvářil jsem se, že všemu perfektně rozumím a že se náramně bavím, tak jako ostatní. Kámen úrazu. Došlo na dotazy. Lámaně jsem se o cosi pokusil a na mistry pera těžce dopadla má zprzněná angličtina. Naštěstí Eriksonovci brzy pochopili to, co již Alan věděl. Tedy to, že naše znalosti angličtiny nejsou stavěny na složitější a hlubší rozpravy. Několikrát jsme využili služeb Dany Krejčové a pak už jen s potěšením sledovali vývoj pátečního večera. Naši hosté byli konečně spokojeni. Caragh si dala guláš a Alan svíčkovou. Pomyslel jsem si, že když má člověk hlad, je jedno zda je Čech nebo Angličan. Všichni se cpou stejně. Hovor utichl. Pro tuto chvíli byl nahrazen cinkotem příboru o porcelán. Trochu se nám ulevilo. Chutnalo jim a jak. Za chvíli se vyleštěné talíře pod umělým osvětlením jen blyštěly. Úsměvný byl také zápal paní Eriksonové, s nímž se pustila do bádání v oblasti české kuchyně. Zjistil jsem, že tak zvaná „přehazovaná“ není jen nešvarem mé ženy. Po očku jsem sledoval jak si hosté přehazují různá, pro ně neznámá jídla, z talířku na talířek. Oba umělci a jejich protějšky si evidentně padli do oka. Konečně si Alan a Caragh mohli s někým pořádně popovídat, což jsme jim my plnohodnotně nabídnou nemohli. Když jsme všichni pojedli, vplížili se do restaurace Tomáš Jirkovský, Martin Šust a Petr Kotrle. Orson Scott Card jim nakonec knihy po několikahodinovém maratónu nepodepsal. Rozešli se s příslibem, že se s nimi setká dne následujícího a vše napraví. Jak tato akce musela být pro mistra náročná jsem pochopil až mnohem později, když jsem si v teple svého domova prohlížel některé fotografie na stránkách Triconu. Zničená a naprosto propocená hvězda ve mně vzbudila další obdiv a to svým poctivým a oddaným přístupem k fanouškům. Často se to také nevidí. Byl to pro mě asi nejvydařenější večer celého Triconu. Strávil jsem jej obklopen přáteli a dobrou náladou. Kolem půlnoci jsem hosty opět odvezl do jejich dočasného útočiště v hotelu.
V sobotu ráno se scénář v podstatě opakoval. Kolem desáté hodiny jsem odstavil vůz před Liburnií a vydal se do jejích útrob. Konkrétně do restaurace. Přisedl jsem si k Martinovi, Bohunce a Campbellovcům. Dohodli jsme se, že naši hosté stráví dopoledne ve svém apartmá a my je vyzvedneme až před Alanovou odpolední přednáškou. Hned po ránu mě rozradostnila jistá událost. V restauraci se objevila paní Cardová. Poznala Martina a tak spolu trochu podiskutovali o tom, kdy mistr Card Laseru podepíše knihy. Pak si paní mimoděk povšimla také mé maličkosti a hned mi srdečně třásla rukou. Požádala mě, zda by si mou kresbu – dar pro manžela, mohli dát na stránky. Nadšeně jsem souhlasil. Hřál mě u srdce dobrý pocit z toho, že se manželům má kresba líbí. Doufal jsem, že tomu tak skutečně je a že se z jejich strany nejedná pouze o projev zdvořilosti. Dále jsme se dohodli, že se s mistrem společně vyfotíme a to právě před plánovanou druhou vlnou autogramiády. Sobotní den byl pro mě již takovou závěrečnou tečkou za celým tím děním. Strávil jsem jej ve společnosti přátel, absolvoval jsem dvě přednášky Alana Campbella – v polštině a také světe dive se, v češtině. Česká přednáška nebyla původně na programu Triconu vůbec. Což bylo poměrně překvapivé s ohledem na skutečnost, že se jednalo o hosta, kterého pozvalo české nakladatelství Laser books, po dohodě s českou odnoží Triconu. Nakonec polský organizátor ustoupil. Měl sice na pomyslném bojišti značnou početní převahu, mimořádnou přednášku v češtině však nakonec zařadil. Velmi zajímavá byla také společná přednáška Andrzeje Sapkowskeho, Alana Cambella, Orsona Scotta Carda a Stevena Eriksona. Myslím, že to byla pomyslná třešnička na dortu. Přeplněný sál ovládala příjemná nálada plná humoru a slovních přestřelek. Nakonec došlo i na to setkání s mistrem Cardem. Ten si nás (tedy mě, Martina Šusta a Tomáše Jirkovského) vzal pod ochranná křídla ihned při cestě na autogramiádu. Než ji oficiálně zahájil, podepsal Tomáši a Martinovi stohy knih a pak už se nás paní Cardová s fotoaparátem v ruce jala zvěčnit. Mistr mi srdečně podal ruku, chytil mě kolem ramen a do ucha mi sdělil „I love Your Work“. Když se má práce lidem líbí, nebo je nějak osloví, je to pro mě vždycky ta největší odměna. Pokud však slova chvály vyjádří sám spisovatel, z jehož díla jako ilustrátor vycházím, jsem odměněn dvojnásob.
Sobotní večer byl poměrně krátký. Myslím, že již byli všichni účastníci tak nějak vyčerpáni a sbírali síly na nedělní odjezd. Po večeři v hotelu Central jsem Martina s Bohunkou, Alana a Caragh naposledy převezl. Nastal čas loučení. Na díky Alana a jeho přítelkyně jsem reagoval ujištěním, že jsem byl v jejich společnosti opravdu rád a že mi bylo skutečně velkou ctí. V neděli ráno jsem odevzdal na recepci klíče svého pokoje, aniž bych poznal svého spolubydlícího. Mohu se jen domýšlet, jaký byl důvod jeho nepřítomnosti. K domovu jsem vyrazil s dobrými pocity. Byl jsem zkrátka spokojen a má očekávání a přání byla naplněna. Mohu se v tomto slohovém cvičení pozastavovat nad nejrůznějšími nedostatky a komplikacemi, kterých se nevyvaruje snad žádná obdobná akce, ale na stranu druhou, proč bych to dělal? Jsem spokojen a hotovo. Vždy, když čtu články a reakce na cony, napadá mě, že každý si v podstatě v rámci takovéto akce vytváří svůj vlastní con. Z rozsáhlé nabídky si návštěvník sám vybírá a sestavuje vlastní program. Sám si rozhoduje o tom, jak a s kým stráví své dny v rámci conu. Někdy by se při čtení článků o téže akci mohlo zdát, že se respondenti účastnili akcí naprosto odlišných. Nyní přemýšlím, proč jsem se vlastně pustil do tohoto obsáhlého elaborátu. Snad abych si jednou v tom našem hektickém a uspěchaném světe připomněl chvíle, které stály za to!
/Dominik Petr/
Náhledy fotografií ze složky Tricon 2010